Diamantová pole

Řekl: "Povím vám příběh, který si nechávám jen pro své zvláštní přátele." Jak zdůraznil slovo "zvláštní", zaposlouchal jsem se. A dodnes jsem tomu rád. Jsem nadmíru vděčný za to, že jsem tento příběh mohl vyprávět mnoha mladým lidem na univerzitě.

I oni jsou rádi, že jsem tehdy poslouchal.

Starý průvodce mi vyprávěl, že za dávných dob žil na břehu řeky lndusu starý Peršan jména Ali Hafed. Měl velkou farmu, sady, pole s obilím a zahrady, půjčoval peníze na úrok. Byl to bohatý a spokojený člověk. Byl spokojený, protože byl bohatý, a byl bohatý, protože byl spokojený.

Jednoho dne navštívil našeho bohatého Peršana starý buddhistický mnich, jeden z moudrých mužů Východu. Posadil se u ohně a začal farmáři vyprávět, jak byl stvořen svět. Svět byl kdysi pouhý oblak mlhy a Všemohoucí do něj vnořil prst. Začal oblak míchat, míchal stále rychleji, až se mlha proměnila v ohnivou kouli. Koule se potom valila vesmírem a propalovala si cestu jinými oblaky mlhy, z nichž se na ní srážela vláha, která v podobě deště dopadala na povrch žhavé koule a ochladila jej. Na povrch se vylévaly vnitřní ohně a vytvářely hory a kopce, údolí, planiny a nížiny našeho nádherného světa. Když rozžhavená hmota z nitra země vytryskla, velmi rychle vychladla a stala se z ní žula; když vytékala pomaleji, vznikala měď, pomaleji stříbro, ještě pomaleji zlato, a nakonec se objevily diamanty.

Starý mnich řekl: "Diamant je ztuhlá kapka slunečního svitu." To je vlastně po vědecké stránce pravda, protože diamanty jsou z uhlíku'vznikajícího v nitru Slunce. Mnich také řekl Ali Hafedovi, že kdyby, měl jeden diamant velikosti palce, mohl by si koupit království; a kdyby měl diamantový důl, mohly by jeho děti díky velkému bohatství usednout na královské trůny.

Ali Hafed o diamantech a o jejich hodnotě přemýšlel a večer uléhal s pocity chudého muže.

O nic nepřišel, ale stal se z něj chudák, protože byl náhle nespokojený, a nespokojený byl proto, jelikož měl strach, že je chudý. Řekl si: "Chci diamantový důl." A celou noc nespal.

Brzo ráno vyhledal onoho mnicha. Ze své vlastní zkušenosti vím, že každý duchovní se hněvá, když je probuzen příliš brzy. Ali Hafed tedy vytrhl mnicha ze spánku a řekl mu: "Pověz mi, kde najdu diamanty?" "Diamanty! K čemu ti budou diamanty?" "Chci být nesmírně bohatý." "Jdi tedy a najdi si je. To je vše, co musíš udělat; jdi a najdi je a budeš je mít." "Ale kde je hledat?" "Najdi řeku vinoucí se bílými písky ve vysokých horách. V těch bílých píscích jsou diamanty." "Nevěřím, že je taková řeka." "Ale ano, takových řek jsou spousty. Jediné, co musíš udělat je vydat se je hledat, a pak je najdeš."

Ali Hafed odpověděl: "Půjdu."

Prodal farmu, vzal peníze, rodinu nechal na starost sousedovi a odešel poháněn touhou po diamantech. Začal je hledat v Měsíčních horách. Poté hledal v Palestině, a postupoval přes celou Evropu, až stanul na březích oceánu, bez peněz a v otrhaných šatech, ve španělské Barceloně. Mezi Herkulovými sloupy se přivalila vysoká vlna a starý umírající ubožák neodolal pokušení a vrhl se do zpěněného příboje, aby ukončil své utrpení.

Když můj průvodce dovyprávěl tento velice smutný příběh, zastavil mého velblouda a začal na jiném velbloudovi upevňovat posunutý náklad a já jsem měl chvilku se nad tímto příběhem zamyslet. Pamatuji si, jak jsem si řekl: "Proč si tento příběh nechává jen pro své zvláštní přátele?" Zdálo se mi, že příběh nemá začátek, střed ani konec, že na něm vlastně nic není. Byl to první příběh, o němž jsem slyšel nebo ho četl, ve kterém hrdina zahynul již v první kapitole.

Když se průvodce vrátil a chytil za otěže mého velblouda, začal okamžitě vyprávět další kapitolu, jako by vůbec nebyl přestal.

Muž, který od Ali Hafeda koupil farmu, vedl svého velblouda do zahrady k potoku. Jakmile velbloud ponořil tlamu do mělké vody, muž zahlédl v bílém písku potoku zvláštní záblesk. Z vody vytáhl černý kámen, z něhož vycházel paprsek světla hrající všemi barvami duhy. Vzal oblázek do domu, položil ho na krbovou římsu, a za chvíli na něj úplně zapomněl.

Za několik dní přišel následníka Ali Hafeda navštívit onen buddhistický mnich, a jakmile otevřel dveře domu, zahlédl záblesk vycházející z kamene na krbové římse. Rozběhl se k němu a vykřikl: "To je diamant! Ali Hafed se vrátil?" "Ale ne, Ali Hafed se nevrátil, a tohle není diamant. Je to jen obyčejný kámen, který jsem našel u nás na zahradě." Kněz nato: "Ale já poznám diamant na první pohled. A tohle rozhodně diamant je."

Společně potom spěchali do zahrady a začali rukama prohrabovat písek a hle! Našli ještě krásnější a cennější drahokamy než ten první. "A tak," řekl mi průvodce, a já mohu doložit, že to je pravda, přátelé, "byl objeven diamantový důl Golcanda, nejskvělejší diamantový důl v historii lidstva, překonávající samotný Kimberly. Z tohoto dolu pocházejí Koh-i-noor i Orloff z korunovačních klenotů Anglie a Ruska, největší diamanty na světě."

Když průvodce dokončil tuto druhou kapitolu, začal opět mávat nad hlavou šátkem, aby dostatečně zdůraznil ponaučení, které z příběhů vyplývalo. Jak mával šátkem, řekl mi: "Kdyby Ali Hafed zůstal doma a začal kopat ve svém sklepě, na svých pšeničných polích nebo v zahradě, místo aby se vystavil chudobě a bídě v cizích zemích, měl by diamantová pole. Protože v každé pídi, v každé lopatě země z jeho zahrady se objevovaly drahokamy, které se staly chloubou královských korun."

Když přidal toto ponaučení, pochopil jsem, proč si příběh nechává jen pro "zvláštní přátele".

Russel H. Conwell