"Hej, sestro... děkuji"

"Hej, sestro!"

Byl to mužský hlas, zvučný a chraplavý, a vycházel z pokoje číslo 254. Měla jsem za sebou těžký den na jednotce intenzivní péče a zkracovala jsem si cestu přes interní oddělení. Šla jsem dál, protože to nebyl můj pacient.

"Hej, blondýnko!"

Zastavila jsem se a rozhlédla se. Nikde jsem neviděla žádno další sestru, a tak jsem do pokoje číslo 254 přece jen nahlédla. Na posteli seděl mohutný muž s širokým, přátelským obličejem. Ještě než jsem stačila otevřít pusu, promluvil na mě.

"Vzpomínáte si ne mě? Starala jste se o mě ve čtvrtém patře."

"Promiňte, pane, ale já pracuji na jednotce intenzivní péče. Asi jste si mě s někým spletl."

Usmála jsem se, popřála mu dobré odpoledne a obrátila se, abych pokračovala v cestě. Jeho zvučný hlas mě však znovu zastavil.

"Ne, počkejte chvilku." Několikrát zaluskal prsty a usilovně přemýšlel. "Jmenujete se... počkejte... "

Usmál se a pohlédl ke stropu. Pak se obrátil na mně.

"Jackie, je to tak? A nosíte dlouhý ohon, že jo?"

Byla jsem ohromena.

"Ano," odpověděla jsem. Rychle jsem si zkontrolovala, zda jsem si z pláště sundala jmenovku. (Nebyla tam.) Pak jsme si sáhla na hlavu a nahmatala pevně spletený drdol. Pozorně jsem si prohlédla jeho obličej, pátrajíc po něčem, co by mi pomohlo upamatovat se na něho. Oči měl modré, klidné a zářící. Tvář orámovanou vlnitými prošedivělými vlasy.

"Je mi líto. Nepracuji ve čtvrtém patře a nevzpomínám si na vás."

"To je v pořádku, Jackie. Jsem jen rád, že vás zase vidím. Přišla jste do mého pokoje před třemi týdny. Zastavilo se mi srdce a vy jste mi položila na hruď takové ty terčíky. Vzpomínám si, že jste vykřikovala nějaká odborná slova a volala, aby vám šli všichni z cesty. A pak jste vzala ty plácačky a vrátila mě zpátky do života."

Najednou se mi rozjasnilo. Byla jsem si v jeho pokoji pro něco, co jsem zapomněla. Vypadal tenkrát úplně jinak než dnes - nereagoval, měl rozšířené zornice, ve tváři byl fialový.

"Kdo vám řekl, že jsem vám tenkrát pomohla já?" zeptala jsem se a zvědavost mě přinutila přistoupit k němu blíž.

Zasmál se a znovu pohlédl na strop.

"Nikdo. Byl jsem tam nahoře u stropu a díval se na vás. Proto jsem viděl, že máte dlouhý, blonďatý ohon. A když jste se obrátila k monitoru, spatřil jsem váš krásný obličej. Jsem moc rád, že vás znovu vidím."

Znovu na mě pohlédl, tentokrát bez úsměvu. Viděla jsem, že bojuje s hlubokým dojetím.

"Chtěl jsem vám poděkovat. Moc poděkovat..."

Pokaždé, když dnes procházím kolem pokoje 254, zaleje mě vřelý pocit. Jsem vděčná za to, že jsem si tamtudy tenkrát zkracovala cestu a že jsem zareagovala na zavolání "Hej, sestro...".