Kdo byl ten maskovaný muž?

Hurikán Berta mě zanechal ve špatné náladě. Přestože se mě všichni pokoušeli rozveselit, mizerná nálada mě několik dní neopouštěla. Ve stropě mé galerie zely pukliny, podlahy byly pod vodou, výstavní vitríny ušpiněné, nefungovala klimatizace ani elektřina a denně mi volalo asi sto umělců, aby se informovali, zda jejich díla nebyla zničena. A aby toho nebylo dost, potřeboval jsem jet svým náklaďákem v lijáku a otupujícím vedru do Jacsonville a klimatizace mi v něm vypověděla službu.

Měl jsem náladu pod psa.

A když jsem si to uháněl po severokarolínské silnici 24 do Jacksonville, můj věrný náklaďáček mi chtěl sdělit něco... něco velmi důležitého... totiž: ZAPOMNĚL JSI NATANKOVAT! Poprvé v životě mi došel benzin. Všem svým přátelům a rodinným příslušníkům, jimž se to kdy přihodilo, jsem se vždycky škodolibě posmíval: "Jak můžete být tak hloupí? Copak nemáte na palubní desce ukazatel, který vám poví, že nádrž je prázdná?"

Zlatá slova. Ani na mé palubní desce nechyběl ukazatel stavu benzinu. A právě teď mi hlásil: NÁDRŽ JE PRÁZDNÁ.

Náladu mi to nezvedlo.

Zajel jsem ke kraji vozovky a utrousil pár slov na adresu svých duševních schopností... Několika dalšími šťavnatými výrazy jsem počastoval hurikán Bertu... Nakonec jsem si přísahal, že tam budu sedět tak dlouho, dokud ten zatracený auťák neshnije a nerozpadne se v prach.

Právě když jsem zvažoval možnost přihlásit se do francouzské cizinecké legie, uslyšel jsem, jak vedle mě zastavuje motocykl: velikánský, vrčící, mručící a rachotící Harley-Davidson. Otevřel jsem dveře a rázem se ocitl v šedesátých letech. Jezdec měl celou helmu i s obličejovým štítem pomalovanou hady, jež měl vytetovány rovněž na každé viditelné části těla. I jeho ustrojení bylo typické: džíny, džínová bunda a vysoká bagančata. Celý byl ověšený řetězy. Vlasy měl tak dlouhé, že si je musel složit napůl a svázat, jinak by se mu zachytávaly do kola. A jeho harley vypadal jako vystřižený z filmu Easy Rider - s protáhlou přední vidlicí a nastříkaný na černo, fialovo a zeleno. Na benzínové nádrži namalovaná lebka se žhnoucíma zelenýma očima.

"Ňáký trable?" zeptal se. Štít a helma mu dokonale zakrývaly obličej.

"Došel mi benzin," hlesl jsem.

"Sem tu coby dup." A odburácel. Asi za patnáct minut se vrátil s plným kanystrem benzinu.

Když jsem mu podával peníze, řekl jen: "To si vyřiď na benzince."

Nastartoval jsem a s jeho čestným doprovodem dojel necelé tři míle k benzinové pumpě (pořád lilo jako z konve). Znovu jsem mu nabízel peníze. Řekl: "Zaplať tomu chlápkovi uvnitř. Jinak je všechno oukej?" Když jsem přisvědčil, zahalekal jen: "Měj se, brácho," a rozjel se po silnici 24 směrem na Jacksonville. Dlouhé vlasy mu vlály ve větru, jeho harley burácel a voda na vozovce stříkala na všechny strany.

Natankoval jsem benzin za čtyřiadvacet dolarů a šel dovnitř zaplatit. Když jsem podával muži za pultem třicet dolarů, řekl mi: "Dělá to jen čtyři dolary. Ten motorkář zaplatil dvacet a mám vám vyřídit: Pošli to dál, brácho."

Nikdy nezapomenu na laskavost, kterou mi prokázal ten cizí muž, ozdobený hady a řetězy, na harleyi se žhnoucíma zelenýma očima. A už nikdy nebudu nikoho soudit podle toho, jak vypadá. (Kolikrát jen jsem si to už sliboval?) Kdo byl ten maskovaný muž, se už asi nikdy nedovím.

A co se týče těch dvaceti dolarů... poslal jsem to dál.

Robert R. Thomas