Pan Gillespie

Když jsem chodila do sedmé třídy, nastoupila jsem během letních prázdnin na brigádu do naší nemocnice. Pracovala jsem třicet až čtyřicet hodin týdně a většinu času jsem trávila u lůžka pana Gillespieho. Nikdo za ním nechodil a zdálo se mi, že na něm nikomu nezáleží. Proseděla jsem u něj celé dny, držela, jsem ho za ruku, mluvila s ním a pomáhala o něj pečovat. Stal se mým blízkým přítelem, i když mi odpovídal jen občasným stiskem ruky. Pan Gillespie totiž ležel v kómatu.
Odjela jsem s rodiči na dovolenou, a když jsem se po týdnu vrátila, byl pan Gillespie pryč. Neměla jsem odvahu zeptat se sester, kde je, protože jsem nechtěla slyšet, že zemřel.
Pokračovala jsem v brigádě i během osmé třídy a celou dobu jsem o jeho osudu nic nevěděla.
Pár let nato, když už jsem měla před maturitou, jsem si u benzinové pumpy všimla povědomé tváře. Uvědomila jsem si, o koho jde, a oči se mi zalily slzami: Byl naživu! Sebrala jsem odvahu a šla se toho muže zeptat, zda se náhodou nejmenuje Gillespie a zda neležel před pěti lety v kómatu. S údivem odpověděl, že ano. Vysvětlila jsem mu, odkud ho znám a že jsem mnoho hodin proseděla u jeho nemocničního lůžka. I jemu se oči zalily slzami a vřele mě objal.
Vyprávěl mi, že když ležel v bezvědomí, slyšel, jak na něj někdo mluví, a cítil, že ho někdo drží za ruku. Domníval se, že to není člověk, ale anděl. Byl upřímně přesvědčen, že můj hlas a dotyk ho udržely při životě.
Pak mi vyprávěl o svém životě, a co předcházelo jeho pobytu
v nemocnici. Oba jsme si poplakali, objali se, rozloučili a vydali se každý vlastní cestou.
I když jsem ho od té doby už neviděla, myšlenka na něj každý den plní mé srdce radostí. Vím, že jsem ho zachránila před smrtí. Ale co je důležitější, i on naprosto změnil můj život. Nikdy nezapomenu ani na něho, ani na to, co pro mě učinil: Udělal ze mě anděla.
 

Angela Sturgillová